"Když nejím, jsem agresivní," říká Chamzat, příslušník ingušské policie, momentálně vydělený na ochranu kanceláří OSN v Nazrani. Náš Bekchan, splňující stejné poslání jen o pár metrů dále, u dveří s nápisem "Čelověk v bědě", doplňuje: "Nemluv na mě, jsem nervózní, od rána jsem nekouřil."
Ač rtuť teploměru stabilně nepřesahuje 5 stupňů, další dva členové ochranky, Alichan s Ruslanem, stojí v tričku na sluncem rozpáleném chodníku a kouří. Navzájem se chápou, dnes to ještě nešlo, člověk se pořádně ani neumyl, Ruslan měl noční, takže se nestačil nasnídat. Prostě to ještě není ono, ale zítra se začíná doopravdy.
Luizka, naše kuchařka, utíká dříve z práce a omlouvá se, že jí není dobře, motá se jí hlava a musí si jít lehnout. Účetní Lima přibíhá se svým obvyklým pozdravem: "Zdravstvujtě, ljudi" (s hodně dlouhým "a"), chvíli hledá v šuplíku svorku, postěžuje si na bolení břicha a opět se vypaří. Koordinátor Selim telefonuje zkroušeným hlasem z naší kanceláře v Grozném, aby zjistil podrobnosti o chystaném potravinovém konvoji. Polyká a přiznává, že ho svrbí jeho zažloutlé prsty. Sekretářka Fatima je klidná, vyrovnaná, migrény jí prý naopak zmizely, nastávající období by mělo přinést očistu a věčnou spásu. Jedním slovem shrnuto: V Ingušsku začal Ramadán.
Začátek muslimského postního měsíce letos padl na listopad a jen tak tak se nesrazil s jiným slavným dnem. Ramadán roku 2002 začal 6. listopadu a 7. listopad je v Rusku státním svátkem, připomínajícím výstřel jakéhosi křižníku v St. Petěrburku. Symbolické setkání dvou hnutí, které silně ovlivnily národy severního Kavkazu a jejichž otisky dnes bizarním způsobem formují duši každého Kavkazana.
Těžko říci, zda zde máme co do činění s hrdými muslimy, zprzněnými sovětskou výchovou, či se zvláštním hybridním Korán ctícím druhem "Homo postsovieticus". Každopádně je setkání s postkomunistickou mentalitou jedním z největších kulturních šoků, zatímco konfrontace s kavkazskou urputností a (často nepochopitelnou) hrdostí bývá úsměvná až fascinující.
Oslava říjnové revoluce však byla v Ingušsku očekávána radostněji než začátek ramadánu, jelikož svou náplní spíše připomíná jeho konec. Nejdůležitější je totiž skutečnost, že se nejde do práce, na konec ramadánu (očekáván 8.-9.12.) lze navíc zkonzumovat alkoholu za celé postní období.
Začátek a konec postního měsíce se od druhých, přečetných svátků, oslavovaných stále v soudružském, kašírovaném duchu (tj. kyticí, diplomy a vodkou), v mnohém liší a nelze jej srovnávat s Dnem požárníků, parašutistů, milicionéřů (mimochodem 10.listopadu) či dalšími. Ramadán je stejně jako pohřeb, svatba či narození dítěte, dlouholetou tradicí, rituálem, který má svůj řád, ač již taktéž částečně ovlivněný vodkovou mentalitou. Večer před začátkem měsíce se všichni muži musí naposledy opít, po jeho skončení se opíjejí tři dny.
Mezinárodních humanitárek se ramadán příliš netýká. Někdo posunul pracovní dobu dopředu, aby místní zaměstnanci mohli se západem slunka odcházet na předčasnou večeři. Pár humanitárců se z různých důvodů postí spolu s místními. Týká se to i části humanitární mise společnosti Člověk v tísni. Výsledek po prvním dnu však není příliš lichotivý. Jsem nevrlý, agresivní a nervozní, bolí mě břicho, motá se mi hlava a strašně bych kouřil.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím humanitární mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Žádné komentáře:
Okomentovat